Lipno nad Vltavou (něm. Lippen) je jihočeská obec, ležící poblíž hráze na levém břehu údolní nádrže Lipno na řece Vltavě. Nachází se v Lučské hornatině. V roce 2005 měla 537 obyvatel. Katastr obce se rozkládá výhradně na levém břehu nádrže a řeky Vltavy. Obec se skládá ze dvou částí, vlastního Lipna nad Vltavou a vesnice Slupečné. Žije zde 661[1] obyvatel.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lipno_nad_Vltavou
Den první, cesta.
Po delší a moc hezké dovolené na Slovensku minulý rok jsme se letos rozhodli pro místní, pouze týdenní, dovču na jihu Ćech, v Lipnu nad Vltavou. Vedly nás k tomu dva důvody – jednak finanční a jednak Marta nedostala více dovolené, neboť pracovat v OKAY.cz znamená většinou mít maximálně 5 dní dovolené vcelku a to ještě přes víkend. Ubytování jsme získali na poslední chvíli v Apartmánech Pinie Lipno.
Ráno jsme vyrazili v 8:00 hod., tedy přesně podle plánu, což bylo asi poprvé kdy jsme to stihli. První zastávka byla na pumpě v Humpolci, kde jsme se rychle občerstvili a pokračovali dál na Třeboň kam jsme se těšili na oběd. V Třeboni jsme zaparkovali na nám již známém parkovišti, kde jsme parkovali již na jedné z našich minulých dovolených, na parkovišti u hráze rybníka. Odtamtud jsme spěchali rovnou do restaurace U Šupinky, kde jsme se minule výborně najedli. Já jsem si vybral candáta, zatímco Marta Amura. Ovšem s dětmi to bylo podstatně horší. Dan nejí ryby, takže jediné co si byl schopen vybrat byl makový pudink, Niki si nedala nic a Lucinka dlabala Amura od Marty a zeleninu ode mně. Celkem nás to stálo i tak něco málo přes 1.000,- Kč, ale jídlo bylo opět vynikající, kvůli čemuž jsme tam šli. Proto pro milovníky ryb, kterým nevadí připlatit si za kvalitní jídlo, mohu tuto restauraci doporučit. Po jídle jsme se na 10 minut zastavili u rybníka podívat se na kačenky a výletní loď a pak jsme již pokračovali do Českého Krumlova, konkrétně do HM Tesco, kde jsme koupili Lucce nové plavky. Odtamtud konečně jízda na místo určení, do Lipna nad Vltavou.
S hledáním cíle jsme naštěstí problém neměli, navigace Sygic v mojí Lumii 950XL DS šlapala jako hodinky a dovedla nás přesně na místo určení. Podle instrukcí jsme odemkli trezor kde jsme našli klíče od našeho apartmánu a mohli jsme vyrazit na prohlídku. Byli jsme naprosto spokojeni s tím co jsme našli, viz. galerie. Díky účasti v programu Genius u Booking.com jsme dokonce v apartmánu našli lahev šedého rulandského vína, krabičku čaje, sáček zrnkové mleté kávy, pexeso pro děti a dárkový poukaz na slevu v areálu Fun Spot Lipno v hodnotě 300,- Kč. Milá pozornost, byť jsme z ní nevyužili nic. Víno nepijeme, tento konkrétní čaj ani kávu také ne a sportovní vyžití v areálu jsme také nevyužili. Po ubytování jsme se šli podívat do blízké restaurace Fun Spot Lipno kde je terasa umístěna nad vodní nádrži s různými rybami, takže bylo na co se dívat. Dan si dal hamburger, Marta kuřecí zeleninový salát, já steak a Niki kuřecí křidýlka s hranolkami. Lucka se spokojila s nanukem. Po jídle zůstali Dan s Niki na pokoji a my s Luckou vyrazili na zdravotní procházku kolem pláže s cílem dojít k supermarketu COOP. Jen jsme nějak neodhadli vzdálenost a ukázalo se, že Lucka je na cestu zpět příliš unavená. Nezbylo mi tedy nic jiného, než je tam nechat, Lucku zabavit na skákací trampolíně za 85,- Kč/15 min. (na to unavená nebyla) a mazat celou tu cestu zase zpátky pro auto, abych pro ně vzápětí dojel. Uff, 10.000 kroků jsem tím pádem podle fitness náramku měl splněno. Po návratu jsme strávili večer hraním kostek.
Den druhý, cesta do pravěku.
Ráno se budíček nějak neřešil, proto jsme se vyhrabali z pelechu až v 8:30 hod. Snídani jsme si zajeli koupit do COOPu a po snídani jsem se s Martou šel projít na pláž a obhlédnout půjčovnu šlapadel a loděk. Naplánovali jsme si šlapadlo ve dvou na někdy až bude čas. Posezení na lavičce přímo u vody bylo úžasné, to mi dlouho chybělo. Po té jsme vyrazili do Vyššího Brodu do vyhlédnuté restaurace U Candrů, kde si dal Dan smažený vepřový řízek s hranolky, Niki smažený kuřecí řízek s hranolky, Lucka si sama vybrala šišky s mákem, což jsem si dal i já a Marta kynuté borůvkové knedlíky. Nutno říci, že vše bylo výborné. No a po obědě jsme vyrazili do Boubínského pralesa. Těšil jsem se, že to bude asi jediný výlet kde neutratíme ani korunu, z čehož mě následně vyvedlo parkovné ve výši 100,- Kč. Mno, dobrá, co se dá dělat. Na parkovišti byl kiosek s občerstvením a suvenýry, jehož majitel by byl zřejmě schopen člověku prodat i vlastní babičku. Nic ve zlém, byl to prostě dobrý obchodník a velmi vstřícný člověk. Původně jsem chtěl projít toho co nejvíce, ale po shlédnutí tras, pokročilejší době a výdrži Lucky jsme dospěli k závěru, že nejkratší 2 hodinová trasa dlouhá pouhých 2.5 km k Boubínskému jezírku bude muset stačit… A byla to pravda, párkrát byl problém Lucku donutit pokračovat, ale nakonec to vše ušla, byť místy foukal velmi studený vítr a nebylo to moc příjemné. Procházka to byla krásná, jezírko nám připomínalo Vrbické pleso na Slovensku, jen menší, ale mrzelo nás, že jsme toho nemohli vidět více, tak snad někdy příště. Po nnávratu na parkoviště jsme se rozhodli na cestu občerstvit u toho vstřícného obchodníka a koupit nějaké suvenýry. Já, Marta a Niki jsme si dali gulášovou polévku, Dan tiramisu a Lucka párek s kečupem. Teprve když jsme měli polovinu gulášové polévky snědenou, upozornil nás prodávající, že je trošku ostřejší, zda-li to prý nevadí. Mno, trochu ostřejší nám nevadí, ovšem v polévce, která podle mě byla skloubením polévek gulášové, frankfurtské a bramborové byly chili papričky a to trochu ostřejší znamenalo, že nás pálily rty ještě půl hodiny po snězení. V polévce byla také spousta hub, které jsme ostatně nacházeli celou cestu k jezírku. Nicméně, polévka byla jinak dobrá a řekli jsme si, že nám to alespoň vypálí bacily a až na Niki jsme jí statečně snědli celou. Co nás pálilo více byl celkový účet na 640,- Kč – toliko k ušetření za obyčejný výlet do lesa.
Na pokoj jsme se vrátili ve 20:00 hod. a čas trávili sledováním TV.
Den třetí, oblíbený Písek.
Být v jižních Čechách a nenavštívit Písek by byl hřích. My jsme zde trávili již 3 dovolené a přirostl nám natolik k srdci, že jsme se do něj museli vypravit i z Lipna, byť pouze na krátkou návštěvu. Zavzpomínali jsme tak na dobu minulých dovolených, bylo fajn opět vidět známá a hezká místa.
Dopoledne jsme vyrazili po snídani, cca v 9:30, takže jsme na parkoviště u věže dorazili kolem 11:30 hod, neboť posunování se přes České Budějovice trochu času sebralo. Přesto cesta proběhla bez problémů a před polednem jsme již seděli v restauraci U Dobré pohody. Lucka s Niky si daly smažený kuřecí řízek s bramborovou kaší, já to samé jen s opečenými bramborami, Dan potom grilovanou krkovici s opečenými bramborami a Marta hotovku, vepřové nudličky s rýží. Opět jsme měli štěstí – jídlo bylo ve všech případech naprosto exclusivní a pochutnali jsme si snad nejlépe z celé dovolené. Ceny byly přitom naprosto běžné a přijatelné. Gurmán si navíc mohl vybrat i nějaké delikatesy, jako například šneky s bylinkovým máslem, nebo různé pizzy. Po vynikajícím obědě jsme vyrazili na zákusek a to se pochopitelně nedá jinam než do cukrárny U Volfů, alespoň tedy pro nás. Po chutných zákuscích a výborné kávičce jsme si prošli náměstí, park a pochopitelně proslulý, nejstarší kamenný most. No a když jsme si vyfotili nové sochy, zastavili jsme se v další cukrárně, tentokrát na zmrzlinový pohár, které nám nejvíce chutnaly právě zde – v Mozart Delikates. Po té jsme již spěchali zpět k autu a po krátké návtěvě místního OKAY.cz a natankování jsme vyrazili zpět do Lipna.
V Lipně jsme rovnou vysadili Niki s Luckou v Hopsáriu, aby si Lucinka zahopsala a my se šli s Martou projít do přístavu, kde jsme si v místní kavárně dali pivko a kafe při čekání na holky. Večer jsme potom trávili u TV a děti u telefonů.
Den čtvrtý, perla měst Český Krumlov.
Pokud by byl hřích nenavštívit Písek při návštěvě jižních Čech, potom nevidět Český Krumlov by bylo neodpustitelné. Projít se k zámku, procházet se zámeckou zahradou až k jezírku a projít se Na Ostrov, do centra malebného městečka kde jako kdyby se zastavil čas, s nádhernými výhledy na všechny strany, plus tedy stovkami krámků s turistickými „potřebami“, to prostě nelze vynechat. Přesně tak jsme také učinili a jako bonus byla ochutnávka trdelníku se zmrzlinou, mňamka. Odtamtud jsme se vrátili ve 14:30 a cestou si v COOPu koupili oběd – kuřecí čtvrtky v marinádě. Po jídle jsme s Martou vyrazili vstříc adrenalinu – na šlapadla. Marta na tom ještě nikdy v životě neseděla a já před 30 lety na tehdy zcela jiném šlapadle(2 velké plováky spojené dřevěnou lavičkou). Ovšem, že to bude až takový adrenalin jsem nečekal. Současné pojetí šlapadla se mi totiž vůbec nelíbilo – plastová vana, ve které se defacto leží s kormidlem uprostřed, se kterým nejde provést plný rejd na stranu aniž by kormidelník spolujezdci neskřípl ruku. Šlapalo se také daleko hůře, takže to bylo spíše posilovací cvičení břišních svalů. Jelikož jsme dostali doporučení zajet se podívat na ostrůvek kde prý běhají králíci a morčata, vrhli jsme se směrem ke druhému břehu Lipna a já v polovině cesty tam funěl jako lokomotiva a jen čekal kdy mi námahou praskne cévka v hlavě. To, že se dostaneme na druhý břeh jsem považoval za utopii, zvláště když jsem měl pocit, že onen ostrůvek u druhého břehu je stále stejně vzdálený ať šlapeme jak šlapeme. O tom, že bychom tam snad nějakým zázrakem dorazili a pak se ještě k tomu měli vrátit zpět jsem raději vůbec nepřemýšlel. V infarktovém stavu jsme se nakonec přece jen dostali cca na 20 metrů k pláži ostrova, když jsme viděli jak se k našim předchůdcům, kteří tam zaparkovali šlapadlo před námi, řítí pobřežní hlídka na motorovém člunu, bere jejich šlapadlo do vleku, ony nešťastníky na palubu a dělá jim taxi službu zpět. Měl jsem 100 chutí si jej stopnout také, zvláště když z každé strany se k nám blížily plachetnice, kterým bylo potřeba uhnout z cesty. No, na ostrůvek jsme nezaparkovali, otočili to a pomocí úhybných manévrů se jali proplétat mezi plachetnicemi s myšlenkou na poslední upozornění obsluhy, která nám šlapadlo půjčovala, že pohybovat se můžeme kde chceme, jen se musíme připravit na to, že občas potkáme parník… Měl jsem chuť mu na to říci, že v takovém případě opouštíme urychleně plavidlo a budeme doufat, že nás Pamela Anderson přijede zachránit. Parník jsme opravdu viděli, naštěstí však až v době kdy jsme již byli zpět u našeho břehu a relaxovali na místě s nohou i rukou cákající se v teplé vodě. Kupodivu jsem tedy cestu tam i zpět přežil a ani si nemusel volat Baywatch taxi. Po vylezení z vody jsem měl tak vyprahlo v krku, že jsem to musel spláchnout dvěma Birelli hned v restauraci na pláži. Po návratu na pokoj jsem odvezl Niki do Aquaparku, aby si dala hodinku bazén a já při té příležitosti zjistil, že se mi rozbil zámek u dveří auta, takže pokud se chci dostat z auta, musím stáhnout okénko a otevřít si rukou za kliku zvenčí. Za hodinku jsem Niki zase vyzvedl a cestou zpět se stavil v bistru Ry:bar, kde jsem si dal kapří hranolky s citrónovou omáčkou. Nebyly špatné, ale jednou to stačilo. Večer jsem trávili s Danem u seriálu.
Den pátý, parník.
Středu jsme pojali jako poznávací den Lipna a okolí z vodní hladiny. Podnikli jsme dvouhodinový výlet parníkem po Lipně, obohacený o dětský program. Kouzelník čaroval králíky z klobouku, Marta si z balónků postupným zaškrcováním vyrobila balónkového pejska, kterého jsem sotva stihl vyfotit a následně jej Lucka poslala neopatrným zásahem do věčných lovišť a Lucka si ještě odnesla malbu pejska na tváři. Na palubě jsme si koupili občerstvení a celá plavba se všem líbila. Odpoledne jsme šli s Martou ještě jednou na šlapadlo, tentokrát jsem si ho užil daleko více, neboť jsme toho našlapali podstatně méně. Přesto jak občas zafoukal vítr a zvedl vlny, o adrenalin v podobě poskakování po vlnách nebyla nouze. Navíc jsme ještě svezli černého pasažéra – velkého pavouka. V restauraci u pláže jsme si potom dali pití a relaxovali při výhledu na vodní hladinu. Večer jsme si s Danem otevřeli to darované víno, neboť jsme usoudili, že nechat jej zde by byla přeci jen škoda a dívali se na seriál Noční recepční.
Den šestý, relax na pláži.
Ač jsme původně na tento den měli naplánovanou stezku korunami stromů, z finančních důvodů jsme od tohoto plánu museli ustoupit a dali jsme přednost relaxaci na pláži. Nejprve jsem s Danem zašel do grill baru u restaurace na pláži, kde jsme si dali steak z vepřové krkovice s opečenými bramborami a bylo to luxusní. Štavnatější a lepší maso jsem na této dovolené ještě nejedl. Potom se Dan vrátil na pokoj a my ostatní se přemístili do restaurace dát si pití a následně jsme trávili čas na dětském hřišti a ve vodě. Já s Luckou jsme šli do vody pouze po kolena, ale Marta s Niki si i zaplavaly. S Luckou jsme měli nezapomenutelný zážitek – pláže byla ve vodě hejna malých rybek, které nesmírně bavilo narážet nám do nohou, schovávat se mezi prsty, sem tam okusovat apod. Byla s nimi legrace. Odpoledne a večer jsme si udělali opět filmový klub, tentorkát u seriálu WestWorld. Tento den byl zajímavý ještě jednou věcí – v autě se přetrhlo lanko v klice dveří u řidiče, což pro mě znamenalo po zbytek dovolené dostávat se z auta stažením okénka a otevřením si klikou zvenčí.
Den sedmý, bazén.
Pátek nezačal dobře. Marta se probudila s migrénou a Dan s Niki měly ještě v 10:30 hod. půlnoc. Přesto jsme se rozhodli, že si poslední den pobytu zajdeme ještě na oběd do grill baru u pláže a ve 12 hodin jsme se začali chystat. Počasí však mělo jiný názor, neboť průtrž mračen byla opravdu vydatná. V tomhle jít pěšky dále než 50 metrů znamenalo obědovat totálně promočený. Proto jsme zvolili náhradní variantu a jeli jsme do COOPu koupit si něco co se bude dát připravit na pokoji. Pochopitelně, sotva jsme se vrátili, bylo po dešti, byť zatažená obloha hrozila další nadílkou. Já si však grilovanou krkovici nechtěl nechat ujít a tak jsme s Martou a Luckou vyrazili. Marta si tam dala grilovanou kotletu, která taktéž neměla chybu. V klidu jsme poseděli, vypili si kávičku, naposledy se rozloučili s vodou a vrátili se na pokoj, kde začala balící akce a osobní volno. V 19. hodin jsem sebral děti, Martu jsme nechali na pokoji a vypravili se do poslední atrakce naší letošní dovolené – krytého bazénu. Dan tuto návštěvu pojal vcelku netradičně když se usadil uprostřed druhého schodu do bazénu, aby jej lidé mohli obcházet, a jal se telefonovati od 19:15-20:20 hod. Přestože jsem mu říkal, že to si mohl telefonovat doma z vany a nemusel platit za bazén, jeho hovor byl zřejmě natolik důležitý, že jej to nepřesvědčilo. Po skončení hovoru se 20 minut ráchal ve vodě a už byl čas vypadnout před zavřením bazénu. Po návratu a skromné večeři z COOPu se šlo spát.
Den osmý, odjezd domů.
Nejsmutnější den celé dovolené nastal, čas odjezdu. Danovi s Niki, kteří měli ještě celé prázdniny před sebou to moc nevadilo, ale nám s Martou se vůbec nechtělo. Cesta proběhla bez komplikací, byť nám přišla neuvěřitelně dlouhá. Vyjeli jsme cca v 8:45 a dorazili v 15:00 hod. Cestou jsme si udělali pouze jednu zastávku u stánku s rychlým občerstvením a já si tam s Danem dal výborný smažák burger a všichni zmrzlinu. Také jsme si 30 minut postáli v zácpě u semaforu kvůli opravám silnice. Doma chytla Martu opět šeredná migréna, pročež si musela jít lehnout, zatímco já jel obstarat nějaké základní suroviny, abychom neumřeli hlady. Představa, že máme před sebou neděli a bude to náš poslední volný den v létě po pouze týdenní dovolené byla skutečně velmi frustrující.
Publikováno dne 13.7.2018, fotodokumentace pořízena ve dnech 30.6.-7.7.2018.
