Písek je jihočeské historické město (dříve krajské, sídelní město Prácheňského kraje, později okresní, nyní obec s rozšířenou působností) na řece Otavě, založené roku 1243. V roce 2011 zde žilo téměř 30 tisíc obyvatel. V Písku se nachází nejstarší dochovaný český most ze 13. století, hrad, kostel Narození Panny Marie, který je dominantou města a je na něm umístěna hodinová věž, a částečně zachované hradby zbořené během průmyslové revoluce. O Písku se někdy říká, že má univerzitní charakter, protože je v něm více středních škol, než je pro města takové velikosti obvyklé. Od roku 2003 zde působí i soukromá vysoká škola, Filmová akademie vzniklá z VOŠ. Písek má 2 divadla, kulturní dům, nemocnici, fotbalové hřiště a hřebčinec. Centrum města spolu s širším okolím je kompletně rekonstruované. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. V rámci rozvíjejícího se turismu se v centru města nachází infocentrum.
Den první, Karlštejn.
Po zadání cíle cesty do GPS nám navigace vypočítala jako nejrychlejší trasu Dvůr Králové nad Labem – Písek přes Prahu, z čehož jsem nebyl vůbec nadšený, předpokládajíce problémy s blouděním. Vzhledem k tomu, že jsme si však potřebovali něco zařídit v Buštěhradu, odhodlal jsem se svěřit náš osud zcela do rukou navigace a směle vyrazit do víru velkoměsta, doufajíce, že právě tomu víru se vyhneme při jízdě po pražském okruhu. Doufal jsem marně, pochopitelně. Navigace nás zklamala hned při první překážce v podobě práce na silnici. Byli jsme svedeni z okruhu do slepé, bohužel i jednosměrné ulice, načež jsme se museli vracet v protisměru a to byl při přítomnosti policejních hlídek na každém rohu skutečně adrenalin. Po takřka zoufalém odevzdání se navigaci jsme započali hrůzyplnou cestu po Praze, nemajíce nejmenšího tušení kam vlastně jedeme. Po cca 40 minutách jsme však byli navedeni opět na okruh a nasměrováni do naší první zastávky.
Z Buštěhradu jsme vyrazili směr Plzeň, abychom po chvíli odbočili na Písek. Cestou jsme nemohli minout jednu z našich nejznámějších kulturních památek – hrad Karlštejn. Po zaparkování na centrálním parkovišti jsme se vydali turistickou uličkou vzhůru ke hradu. Jako dopravní prostředek jsme zvolili svoje nohy, místo přistaveného koňského povozu. Někteří lidé kritizují marketingové pojetí cesty na hrad a všudypřítomné obchůdky s univerzálními suvenýry. Pravda je, že mně samotnému vadí naprosto stejné, kýčovité suvenýry, které jsou k dostání na všech turisticky významných místech. Stejné věci si tak můžete koupit cestou na Karlštejn, stejně jako v podzámčí Hluboké nad Vltavou a zrovna tak na chlup stejné suvenýry vám ochotně nabídnou rusky mluvící spoluobčané na Václavském náměstí. Nicméně, obchodní ruch mi konkrétně zde nevadil, spíše mně zpříjemňoval cestu a dával zapomenout na bolavé nohy. Nejvíce jsem ocenil lahodné vůně čerstvých frgálů lynoucí se z pekařství, sladké vůně palačinek připravovaných přímo před hosty místní cukrárničky a v neposlední řadě svůdnou vůni šťavnatého jeleního steaku se zelím, dančích medailonků s brusinkovou omáčkou, případně ostrého kančího guláše vycházející z několika místních hospůdek, před kterými postávaly lepé děvy oděné v dobovém kroji a lákaly turisty do gurmánského nebe. Právě majitel zmíněné cukrárny zvolil velice zajímavou marketingovou strategii. Zatímco vybrat si nápoj, zákuseček, zmrzlinku či specialitu – palačinku s libolvolným ovocem či nutelou můžete, platit za to nemusíte ! Už při výběru nám řekl, že zaplatit můžeme až po konzumaci a to pouze, pokud nám bude chutnat, jinak platit nemusíme. Na první pohled je to bláznivý nápad, na druhou stranu je geniální. Především kvůli jeho chování, jeho uměleckému podání přípravy palačinek přímo před námi, jeho vtipům i chuti připravených dobrot, ale i kvůli této nabídce jsme nejenže zaplatili, ale ještě přidali tučné spropitné. Jelikož tak učinila většina ohromených hostů, ve výsledku, podle mého názoru, majitel cukrárny vydělal daleko více než kdyby občerstvení zdarma nenabízel. Jako ojedinělý obchodní trik je to úžasné, jen škoda, že se to nedá praktikovat plošně. Pokud by se takto začali chovat všichni provozovatelé stravovacích zařízení, obávám se, že strávníci by se velmi rychle přizpůsobili a na myšlenku neplacení by si rychle zvykli. Nejen gurmánské a nákupní požitky však cesta na hrad nabízí, ale třeba i zážitek ve formě vyfocení se s dravcem na ruce. Když však tuto atrakci nabídl pán oblečený v dobovém loveckém kostýmu mé manželce, odvětila mu, že děkuje za nabídku, ale z ptáků má fóbii. Chudák nevěděl co na to říci a podle jeho „duchapřítomného“ výrazu soudím, že zvažoval zda si z něho dělá srandu, nebo je to myšleno vážně. V každém případě bych řekl, že cestou na hrad jsme posbírali více zážitků než při vlastní prohlídce hradu. Již na nádvoří hradu jsem se rozčílil když jsem v prodejně turistických zámek chtěl zakoupit stampku. Paní prodavačka mi oznámila, že „takovou věc“ oni neprodávají, protože prodávají pouze oficiální ražbu turistických známek, takže nějaké napodobeniny oni nevedou. U člověka, který má být oficiálním prodejcem turistických známek mě naštvala nejen základní neznalost jejich vlastního sortimentu, ale ještě více její pohrdavý, jízlivý až arogantní tón hlasu. Mimochodem, přestože je Karlštejn uveden jako oficiální prodejní místo stamp medaile, v celé obci jsem na ní nenarazil a to jsem vymetl snad všechny krámky včetně turistického centra. Při prohlídce hradu jsme byli nejvíce zklamáni nám přidělenou průvodkyní. Tato dáma ve svém šedém, nezáživném kostýmku, s rovnými, černými vlasy po ramena a ofinou, působila již od pohledu chladným a přísným dojmem. Její výklad byl naprosto monotónní, bez záchvěvu jakýchkoliv emocí, doslova uspávající, takže jediné věci, které jsem si z prohlídky jedné z největších kulturních památek odnesl byly 3 nezapomenutelné informace. Karel IV. byl mimořádně čistotný muž na svou dobu a ruce i obličej si myl dokonce 2x měsíčně. Až jednou konečně někdo vynalezne stroj času schopný cestovat do minulosti, nechám si patentovat speciální oblek pro cesty do středověku. Bez obleku proti biologickým zbraním by tam totiž našinec nepřežil ani minutu. Suchému záchodu zabudovanému na věži a ústícímu pod věž se říkalo spisovně „Výsernice“. Nejmladší člen vojenské posádky byl jednou za čas vysílán na louku pod věž sbírat mnohadenní úrodu. Chudák. Slavný drakobijec Jiří z Poděbrad nezabil draka, jak se mylně domníval, nýbrž krokodýla. Holt, také nemohl znát každé zvíře na světě, kdo by mu to vyčítal. Možná, že s jinou průvodkyní bych si zapamatoval více, nebo bych měl alespoň hezčí vzpomínky. Před odjezdem jsme ještě navštívili veřejné toalety na centrálním parkovišti, které nás mile překvapily – čisté, voňavé, prostorné.
Z Karlštejna jsme již mířili rovnou do cíle cesty, Písku. Rovnou to tedy nebylo, neboť navigace několikrát ztratila signál a v tom okamžiku jsme se ztratili i my, neboť autoatlas jsem zapomněl doma, jak jsem záhy zjistil. Přesto jsme ve večerních hodinách dorazili v pořádku na místo.
Den druhý, zabydlení se.
Ubytování nám vyhovovalo. Bydleli jsme u soukromníka v bytě – Na Pakšovce 2205, Písek. Pravda, poprvé jsme se trochu vyděsili, neboť vstup do bytu je dveřmi mezi řadovými garážemi, úzkým schodištěm vedoucím ze stráně dolů. Když jsme viděli ony dveře. nabyli jsme dojmu, že budeme bydlet někomu v garáži. Naštěstí se naše obavy nepotvrdily a my měli k dispozici hezký byteček s předsíní, koupelnou, obývákem a ložnicí v jednom, plus kuchyní se všemi potřebnými spotřebiči. K vybavení bytu patří i TV, satelit, rádio a před bytem je k dispozici terasa se zahrádkou a venkovním krbem na grilování. To vše nás stálo 230,- Kč na osobu na den, což je podle mého názoru velice slušná cena. Jednání majitelky bylo velmi vstřícné a milé. Rozhodně můžeme doporučit.
Hned ráno jsme vyrazili na průzkum města. Naše první kroky vedly na snídani do Cukrárny U Volfů. Po vyzkoušení jejich zákusků, dortíků a kávy jsme se v této cukrárničce s více jak stoletou tradicí usadili a z ranních snídaní zde udělali rituál. Mimochodem, k pressu zde automaticky servírují i sklenici vody, tedy přesně tak jak se má podávat, což se vidí málokde. Kromě této cukrárny jsme objevili další ráj pro milovníky sladkého – prodejnu čokolády. Čokoládové pralinky, bonbóny na váhu všeho druhu a další sladkosti jako sušenky apod. Neodolal jsem a pár bonbónků jsem si nechal nabrat do papírového košíčku. Na první pohled jen pár kousků, až jsem si říkal zda se zbytečně příliš nedržím zpátky. O to větší bylo moje překvapení když váha ukázala něco přes půl kila čokolády. Nicméně, upřímné zděšení mě čekalo při sdělení ceny – cca 550,- Kč. Chvíli jsem to rozdýchával a bojoval se svojí šetřící povahou, nicméně nakonec slušné vychování zvítězilo (přece jsem nemohl nechat mladou paní všechno zase uklízet zpátky) a já se slzou v oku provětral peněženku. Později na pokoji jsem zvládl více jak polovinu čokolády ochutnat, z čehož mi bylo skoro 2 dny špatně. Třetí den jsem však zbytek statečně dojedl, neboť jídlem se nemá plýtvat. Po chuťových orgiích jsem se šli vyvětrat na jednu z největších památek Písku – kamenný most, který je starší než Karlův most v Praze. Ještě minulý rok na břehu řeky u tohoto mostu stály hezké sochy z písku, bohužel, po letošní povodni se dochovala pouze jediná, stojící u královského hradu. Alespoň tedy my jsme již jinou nenašli. Prochodili jsme hezké náměstí i park za ním, prohlédli si spousty obchodů, kochali se pohledem na řeku a užívali si nádherného počasí. K poledni jsme se rozhodli ochutnat speciality zdejší řecké restaurace Poseidon (foto 1, foto 2, foto 3). Vzhledem k tomu, že jsme zde již jedli jehněčí stehýnka a bylo to výborné, chtěli jsme si tento zážitek zopakovat. Usadili jsme se na venkovní terase a počkali si na jídelní lístek. Věděli jsme co chceme a tak jsme měli vybráno velmi rychle. Zdaleka ne tak rychlá však byla obsluha, která kolem nás 20 minut chodila a obsluhovala i hosty, kteří přišli po nás, zatímco nás ignorovala. Po této době to již manželka psychicky nezvládla a velmi hlasitě se ozvala, až slečně servírce málem spadl plný tác nádobí. Po té se nám slečna přiznala, že na nás zcela zapomněla, domnívajíce se, že již máme objednáno. Při objednávce nás pouze upozornila, že jídla na objednávku trvají trohu déle – cca hodinku, což jsme byli ochotni vydržet pro takovou dobrotu. Za cca 30 minut se však objevila slečna znovu, tentokrát s informací, že námi objednané jídlo není, ať si vybereme něco jiného. Dodnes jsem nepochopil, co jí trvalo 30 minut k tomuto zjištění. Já si tedy se slzou v očích objednal slávky a manželka z donucení jakési tofu na grilu. Evidentně se servírka poučila a tentokrát se vrátila za pouhých 10 minut s tím, že tofu taktéž není. V tu chvíli jsem jí chtěl poradit, aby nám vyjmenovala co vlastně je, že to bude rychlejší, ale udržel jsem se s tím, že si přece nebudu kazit dovolenou. V každém případě nebýt toho, že jsem chtěl poprvé v životě ochutnat slávky, když už se naskytla nečekaná příležitost, odešli jsme bez oběda. Za této situace se však manželka přemohla a vybrala si potřetí (grilovaná zelenina ala gyros), byť se jí do toho vůbec nechtělo. Tentokrát jsme se již trefili a po oné hodince se i dočkali jídla. Celkem jsme tedy čekali 2 hodiny než jsme mohli zahnat hlad jídlem, které jsme původně vůbec nechtěli. K jídlu nám byla servírována i řecká pálenka, na účet podniku, která nám vůbec nechutnala a ještě v ní plavala moucha, což výsledný dojem rozhodně nevylepšilo. Po této zkušenosti jsme místní řeckou restauraci vyškrtli z našeho jídelníčku. Po nevydařeném obědě jsme se šli ještě projít po městě a zbytek odpoledne jsme již strávili v bytě, relaxací u knih a TV. Navečer jsme zajeli na nákup do místního Tesca, kde nás mile překvapila asijská jídelna. Kupodivu se zde dalo dobře a chutně najíst, pokud byl tedy člověk ochoten konzumovat fastfoodové jídlo. Chuťově, cenově i velikostí porce to však bylo pro nás rozhodně nesrovnatelně lepší než jakýkoliv řetězec typu McDonald, KFC apod.
Den třetí, Rožmberk.
Další den jsme naplánovali výlet na hrad Rožmberk a přilehlé okolí. Již cestou nás udivilo kolik „sociálních pracovnic“ postává u silnice a „stopuje“. K mání zrovna byly 2 celkem pohledné slečny, ale také celé stádo méně pohledných, evidentně „zkušenějších“ (soudě dle věku), romských spoluobčanek. Teprve později jsem zjistil, že naše cesta vedla po proslulé E55. Podhradí Rožmberku skýtá nádherný pohled na lesy obklopenou, stáčející se řeku. Samotná prohlídka hrady začínala nadějně, neboť slečna průvodkyně byla na první pohled o mnoho sympatičtější než její kolegyně na Karlštejně. Dojem trochu zkazila až její první věta, kterou nám oznámila, že tohle bude její vůbec první prohlídka, jelikož právě nastoupila po skončení školy a žádala nás o toleranci a trpělivost. Pravda, nejednou se při svém výkladu zakoktala a chvíli jí trvalo, než dokázala zformulovat větu smysluplně, nicméně přesto byl výklad poutavý, rozhodně fundovaný a veselý. Ve výsledku jsme byli rozhodně spokojení. Prohlídku nám ještě zpestřila následující, dvacetiminutová, přednáška o formách středověkého mučení. Přednášející nás zavedla kamsi do sklepení, kde byly vystavené repliky všech možných mučících nástrojů a pro jistotu nás ujistila, že se nejedná o původní mučírnu, takže se nemusíme bát žádných duchů a jiných paranormálních jevů na tomto místě. Zřejmě pro lepší představu nás nenechala nástroje pouze si prohlédnout, nýbrž na náhodně vybraných jedincích názorně předvedla použití. Ze mně kupříkladu nečekaně udělala podlého obchodníka, který na trhu odírá kupující a vybírá od nich za své zboží nekřesťanské peníze. Jako takto usvědčený lump jsem skončil v kládě a následujících cca 5 minut poslouchal výklad ze značně nepohodlné pozice. Mohl jsem ovšem dopadnout hůře – na Španělském oslu bych vážně sedět nechtěl a myslím, že by následně manželka podala žalobu za trvalé zmrzačení (v tom lepším případě) způsobujícím neplnění manželských povinností.
Po Rožmberku jsme vyrazili do Českých Budějovic. Vzhledem k tomu, že jsem se chtěl stavit na oběd v Kaplicích, v restauraci kde podle internetu nabízeli žabí stehýnka, prozatím jsme nic nejedli. Bohužel, po příjezdu do Kaplic nás čekala jen zavřená restaurace – vypadato to, že otevření již není ani v plánu. Zřejmě se neurodil dostatečný počet žab. Náš stravovací plán musel být proto předělán a za nový cíl byla zvolena rybí restaurace v Třeboni. Mezitím nás čekala ještě zastávka v Českých Budějovicích, v obchodu se zdravou výživou. Zboží zde bylo opravdu dost, nicméně celková atmosféra mně nepřišla právě nejpříjemnější, což právě v takto zaměřeném obchodu považuji za docela důležité. Paní vedoucí na mě působila příliš rázným a odměřeným způsobem, nikoliv laskavou ochotou, ale to je čistě můj osobní pocit. Po zdravé výživě vedly naše kroky do speciální čajovny. Speciální nikoliv pro vskutku lahodné nápoje, které jsme tam ochutnali, nikoliv pro velmi vstřícnou a fundovanou obsluhu ani pro příjemnou, relaxační atmosféru, ale především pro její historii. Ve zdejších zdech byla totiž zazděná jeptiška, která dodnes trápí majitele domu. Zřejmě není náhoda, že majitelé se hodně střídali, někteří spáchali sebevraždu, jiní skončili v ústavu pro duševně choré a většina z nich podala svědectví o nočních projevech nešťastné jeptišky. I v současnosti je dům na prodej, pročpak asi… ? Nám se tam v každém případě moc líbilo. Po této siestě jsme konečně vyrazili za jídlem do Třeboně, do vyhlášené rybí restaurace Šupinka. Naše volba padla na candáta a byl vynikající. Následovala procházka po Třeboni se zastávkou v cukrárně na kávičku a po té krmení nebojácných kačen na hrázi rybníka. Zpátky do Písku jsme se vrátili příjemně znaveni a obohaceni o nezapomenutelné zážitky.
Den čtvrtý, Protivín a Hoštice.
Další den jsme se rozhodli zavítat do blízkého okolí a podívat se do netradiční ZOO na zubaté ještěrky. V Protivíně se totiž specializují na chov krokodýlů. Pravda, hned při vstupu mě omráčila cena vstupného – 200,- Kč za osobu se mně na takto monotématicky zaměřenou atrakci zdálo nepřiměřené. Co se dá dělat, alespoň si přivezu mraky zajímavých fotek, utěšoval jsem se. Tedy až do doby než jsem poprvé stiskl spoušť fotoaparátu – okamžitě se u mě zhmotnila slečna pokladní s upozorněním striktního zákazu fotografování. Upřímně řečeno, to mě teda nas…. ! Za takové peníze vidět pár krokodýlů a ještě odejít bez fotky mně přišlo naprostým mrháním peněz i času. Publikuji zde tedy alespoň onu jedinou fotografii, kterou jsem stačil pořídit, o to je vzácnější. Naštěstí se vzápětí ukázalo, že z mnou předpokládaných pár krokodýlů se vyklubalo spousty krokodýlů a dívat se bylo na co. Plazi všech velikostí i druhů, od vajíček přes mláďata po x leté kajmany, aligátory až po bílé albíny. Do toho pár ještěrek a želviček na spestření. Při těsném procházení okolo nádrží si lze hledět s krokodýlem z oka do oka doslova z pár cm – nechráněnou mezírkou mezi skly. Občasným oživením pro silnější povahy je i nenadálé mohutné plácnutí do vody těsně vedle procházejícího člověka a následná bitka 2 krokodýlů. V jinak naprostém tichu, kde se nic nehne je to opravdu šok. Odcházeli jsme tedy spokojeni a vynaložených peněz už mi ani tolik líto nebylo.
Dalším turistickým cílem na našem seznamu byla vesnička Hoštice u Volyně. Vzhledem k průtrži mračen, která se strhla, nám nebylo dopřáno procházení se po návsi, zvědavé nakukování na dvoreček Škopkové, ani návštěva JZD s největší dojivostí krav. Zato si zřejmě ten den všichni naplánovali útok na naše peněženky, neboť když jsme na 3 minuty vylezli z auta do deště před jakýsi stánek se suvenýry, abychom naší kamarádce přivezli stylovou čepičku s hoštickou kravičkou, slečna prodavačka se nám snažila vrátit o 400,- Kč méně než měla. To mi jako dýško za 3 minuty přišlo přece jen poněkud přehnané.
Den pátý, středověk.
Ve čtvrtek jsme relaxovali v místě ubytování. Prochodili jsme město, posnídali v naší oblíbené cukrárničce, objevili jsme obchod se zdravou výživou, ve kterém mě v regále nejvíce pobavilo Nescafe 3v1, prolezli jsme středisko služeb, zkontrolovali stav veřejných záchodů a omrkli restauraci Na Ostrově nacházející se překvapivě na ostrově. O mraky komárů zde nebyla nouze a nedávná povodeň byla podepsaná i na venkovním prostředí, které působilo značně neutěšeně, špinavě až depresivně. Prchali jsme odtamtud svižným krokem.
Po návratu z města nás napadlo vyzkoušet místní specialitu – středověkou krčmu (foto 1, foto 2). Ač nás upoutávky varovaly před drsnějším a prostořekým zacházením, patřícímu k té době, přesto jsem nebyl tak úplně připraven na přivítání vyvinuté šenkýřky jež mě oslovila skoro něžnou otázkou „Chceš žrát ?“ zatímco jsem skoro poslepu tápal před sebou a hledal v záři pouhých svíček kde je v tom temném sklepení nějaká dubová lavice. Když se nám podařilo usadit k dlouhému dubovému (snad) stolu, přikvačil k nám pravý, nefalšovaný liliput, zadíval se do výstřihu mé ženy, na její bujné poprsí a následně pronesl „Schovej je, kdo se má na to koukat !“. Vzápětí přátelsky dodal „Tak co budete chlastat ?“. Mojí objednávku malého, černého piva zhodnotil slovy „Ale houby, dáš si velký, kdo si myslíš, že se ti tady s tím bude pořád nosit ?“. K žrádlu jsem si dal nadívané křepelky na černém pivu, se zelím a manželka šťavnaté kuřátko s nádivkou a domácím chlebem. Nutno dodat, že obojí bylo moc dobré. Komu tedy nevadí ono familiérní jednání obsluhy s nabroušenějším jazykem, mohu doporučit.
Den šestý, Holašovice.
Den před odjezdem jsme zajeli opět do Českých Budějovic, tentokrát navštívit naší kamarádku. Popovídali jsme si u ní doma a po té společně vyrazili do města na pohárek a kávičku. Byl to velmi příjemně strávený půlden. Cestou zpátky jsme to vzali menší oklikou, přes obec Holašovice, která je zapsána na seznamu UNESCO pro své mimořádné architektonické a urbanistické hodnoty. Nachází se zde také Holašovické „Stonehenge“.
Den sedmý, odjezd.
V sobotu ráno nás čekal odjezd domů. Cesta proběhla standardně, což znamená s blouděním díky naší skvělé navigaci v telefonu, která nás vedla po polních cestách. Jen k jedné nepříjemné události došlo. Cestou jsme potkali mladého zajíčka, kterého zřejmě omrzel život a rozhodl se tak spáchat sebevraždu. Jakmile nás na silnici uviděl, otočil se čelem k nám a skočil nám přímo na chladič 
. Zastavil jsem a chvíli přemýšlel, zda mu nemám poskytnout první pomoc, ovšem neměl jsem u sebe roušku na dýchání z úst do tlamy a tak jsem ho jen popadl za uši a odnesl do příkopu. Budiž mu země lehká.
Jeden z nejkrásnějších zámků naší vlasti. Milovníci historických památek nemohou tento skvost minout. Nedaleko zámku je také ZOO a koupaliště. Hluboká nad Vltavou je tak ideálním místem pro celodenní rodinný výlet.
Zámek rodu Schwarzenbergů, kde můžete při troše štěstí potkat neúspěšného kandidáta na prezidenta Karla Schwarzenberga. Alespoň pro mě a zajisté i děti je zajímavější park, ve kterém se volně prochází pávi. Jednoho z nich jsem žádal o péro a ač jsem ho musel chvíli přemlouvat, nakonec byl tak hodný, že mi tento suvenýr věnoval. Po dobu mluvení mě bedlivě sledoval, poslouchal mojí žádost a po té se otřásl a jeden výstavní brk vyklepal. Přitom jsem ho ani neuplácel žádnými dobrotami, stačilo slušně požádat.
Z parkoviště ke hradu je to kousek cesty, ale ta je hezkou přírodou a utíká rychle.
Hotel Solenice se nachází přímo nad hrází Orlické přehrady, je zasazen do krásné přírody a okolní lesy jsou prý houbařským rájem.
